Ušmudlaná hospoda. Nejméně čtvrté cenové kategorie. Smutná kytara. Tklivá píseň se line z úst starší ženy. Pocit bezmoci, stísněnosti. Žena se zvedá, přichází k oknu. Téhle oblasti se průmysl nedotknul, on si ji doslova podmanil. Jako kolonizátor. Dělá si s ní cokoliv si zamane, následky ho nezajímají. Támhle není přes všechen ten kouř ani vidět, tuhle zase máte pocit, že nejste v severních Čechách, ale kdesi na Měsíci. Fauna? Stěží. Flóra? Jakbysmet. Ne bezdůvodně si Mostecký kraj vysloužil nálepku „kraj, co zabíjí životy“.
Nový film Bohdana Slámy se točí vlastně kolem trojice kamarádů, které ztvárňují skvělí herci Pavel Liška, Tatiana Vilhelmová a Aňa Geislerová. Postavy Lišky a Vilhelmové jsou dobří přátelé už od útlého věku. Liškův Tonda je typický hodný kluk, co by pro Moniku Vilhelmové udělal první poslední, miluje ji, ale nikdy jí to neřekne, protože mu je jasné, že ona jeho city neopětuje. Dle slov jejího otce (Bolek Polívka) je prostě měkkej‘. A čím delší dobu bude takhle měkkej‘, tím víc lidí toho bude využívat a „srát mu na hlavu“. Její otec ví, že k sobě patří. Minimálně od té doby, co je přistihnul ve sklepě při jedné z oblíbených dětských hříček. Při hře na doktora. Bohužel, Monika své srdce už někomu darovala. Ambiciózní, ctižádostivý a pracuje v Americe. Teď zrovna odletěl a poslal jí letenku. Přileť za mnou, zařídil jsem ti práci, bude nám fajn.
Jenže to by s ní v paneláku nesměla bydlet „Didi“ (Aňa Geislerová), tamní slečna (velmi) lehkých mravů. Svobodná matka s dvěmi dětmi ve značně pochroumaném psychickém stavu. Jejím princem je úlisný frajírek v kožené bundě (Marek Daniel), bohužel ženatý a též se závazky. Když ji po několikátém extempore konečně odvezou na psychiatrii, jsou jenom dvě možnosti, co s dětmi. Buď se jich prozatím ujmou Tonda s Monikou nebo půjdou do dětského domova. Na miskách vah leží malé děti, které potřebují ukázat, jaké to je, když je má někdo rád, proti letence do zámoří. Možnost definitivně se sblížit natolik, že Tonda nebude muset nic říkat, proti konečné ztrátě všech nadějí na společný vztah.
Štěstí má neuvěřitelnou sílu v tom, že cokoliv se ve filmu stane, cokoliv zazní, nikdy vás nenapadne nějak vnitřně protestovat. Ve stejné situaci, v té samé chvíli by většina kinosálu udělala to samé. Ona totiž rozhodnutí, která ve filmu padnou, a věty, které se vysloví, nejsou většinou záležitostí racionálních pochodů v mozcích hlavních postav, ale jednoznačně záležitostí pudovou. MOnika nepřemýšlí nad tím, co všechno může tím, že neodletí do Ameriky, ztratit. Zajímá ji pouze štěstí dvou malých capartů, jimž jejich vlastní matka nebyla schopna dopřát teplou večeři nebo nějaké dárky k Vánocům. A Tonda, ten je na tom podobně. Bydlí v polorozpadlém domě nedaleko továrny. Děravá střecha, odstřižená elektřina. Nevadí mu to. Pro něj je přednější fakt, že pod jednou střechou žije s tetou a mají se navzájem opravdu rádi.
Dáša, postava Geislerové, je vskutku nešťastnou mladou ženou. Má v sobě tolik bolesti, že ani není schopná ji dostat ven. Od pohledu vypadá jako cuchta, o níž byste si ani kolo neopřeli. Módní vkus ala pouťová atrakce či vánoční stromeček. Od prvních minut vám je krajně nesympatická, pak ji začnete litovat, abyste ji se závěrečnými minutami filmu nenáviděli. Jestli Štěstí něčím není, tak je to veselý film. Ano, Polívkovi rozhovory s Liškou jsou vtipné, scény od rodinného stolu taktéž. Ale s přibývajícím časem, který skrz Slámovu práci trávíte na Mostecku, zaplavují vaši duši stejné pocity, jaké vás přikovaly k sedadlům během úvodních minut. A není to jenom tím, že jedna z postav nevyléčitelně onemocní.
Pavel Liška hraje podobnou postavu jako v Návratu idiota a nutno podotknout, že velice dobře. Dramatických poloh se zhostil takovým způsobem, že daleko předčil všechna má očekávání. Aňa Geislerová a Tatiana Vilhelmová předvádějí podle mého mínění jeden z nejlepších výkonů jejich dosavadní kariéry u filmu. A takhle bych mohl pokračovat u každého, kdo měl ve filmu trochu výraznější roli. Herecké výkony jsou zkrátka naprosto perfektní a já nemám, co bych k nim dodal.
Štěstí Bohdana Slámy je citlivý film o životě. O obyčejných lidech, kteří žijí své obyčejné životy, mají obyčejné zaměstnání a obyčejné problémy. Jeho atmosféra je natolik silná, že pohltí každého, kdo se na něj vypraví. Jeden z nejlepších českých filmů posledních let má možná jednu jedinou pihu na kráse. Celý děj sice neubíhá nijak závratným tempem, ale závěr mi přišel přeci jen trochu víc uondanější, než by musel. Ale to je otázka vkusu. Rozhodně tu máme horkého kandidáta na největší množství skleněných sošek Lva. A na Oscara by ho mohli samozřejmě taky poslat. Viděl bych to pak docela nadějně.
LUKÁŠ FRANZ
Premiéra: 15. září 2005 Žánr: Komedie / Drama Hrají: Pavel Liška, Tatiana Vilhelmová, Aňa Geislerová, Simona Stašová, Bolek Polívka, Zuzana Kronerová, Martin Huba a další Režie: Bohdan Sláma Scénář: Bohdan Sláma Kamera: Diviš Marek Hudba: Leonid Soybelman Distribuce: Bontonfilm, 100 minut, přístupný
Přidat komentář
Komentáře
lisa Autor: Datum: 2005-10-16 20:51:31Stěstí mi přišlo dokonalý, jeden z nejlepších filnů za poslední dobu. Dala bych desítku.
Autor: Datum: 2005-11-13 17:28:14To snad ne.
Schreiber Autor: Datum: 2006-07-25 14:26:54Zajímavý počin, ale desítku bych vážně nedával. Konec je naprosto nepravděpodobný. To i Hrdinové dělnické třídy se na život dívají realističtěji.
.jpg)
Ušmudlaná hospoda. Nejméně čtvrté cenové kategorie. Smutná kytara. Tklivá píseň se line z úst starší ženy. Pocit bezmoci, stísněnosti. Žena se zvedá, přichází k oknu. Téhle oblasti se průmysl nedotknul, on si ji doslova podmanil. Jako kolonizátor. Dělá si s ní cokoliv si zamane, následky ho nezajímají. Támhle není přes všechen ten kouř ani vidět, tuhle zase máte pocit, že nejste v severních Čechách, ale kdesi na Měsíci. Fauna? Stěží. Flóra? Jakbysmet. Ne bezdůvodně si Mostecký kraj vysloužil nálepku „kraj, co zabíjí životy“.
Nový film Bohdana Slámy se točí vlastně kolem trojice kamarádů, které ztvárňují skvělí herci Pavel Liška, Tatiana Vilhelmová a Aňa Geislerová. Postavy Lišky a Vilhelmové jsou dobří přátelé už od útlého věku. Liškův Tonda je typický hodný kluk, co by pro Moniku Vilhelmové udělal první poslední, miluje ji, ale nikdy jí to neřekne, protože mu je jasné, že ona jeho city neopětuje. Dle slov jejího otce (Bolek Polívka) je prostě měkkej‘. A čím delší dobu bude takhle měkkej‘, tím víc lidí toho bude využívat a „srát mu na hlavu“. Její otec ví, že k sobě patří. Minimálně od té doby, co je přistihnul ve sklepě při jedné z oblíbených dětských hříček. Při hře na doktora. Bohužel, Monika své srdce už někomu darovala. Ambiciózní, ctižádostivý a pracuje v Americe. Teď zrovna odletěl a poslal jí letenku. Přileť za mnou, zařídil jsem ti práci, bude nám fajn. 
Jenže to by s ní v paneláku nesměla bydlet „Didi“ (Aňa Geislerová), tamní slečna (velmi) lehkých mravů. Svobodná matka s dvěmi dětmi ve značně pochroumaném psychickém stavu. Jejím princem je úlisný frajírek v kožené bundě (Marek Daniel), bohužel ženatý a též se závazky. Když ji po několikátém extempore konečně odvezou na psychiatrii, jsou jenom dvě možnosti, co s dětmi. Buď se jich prozatím ujmou Tonda s Monikou nebo půjdou do dětského domova. Na miskách vah leží malé děti, které potřebují ukázat, jaké to je, když je má někdo rád, proti letence do zámoří. Možnost definitivně se sblížit natolik, že Tonda nebude muset nic říkat, proti konečné ztrátě všech nadějí na společný vztah.
Štěstí má neuvěřitelnou sílu v tom, že cokoliv se ve filmu stane, cokoliv zazní, nikdy vás nenapadne nějak vnitřně protestovat. Ve stejné situaci, v té samé chvíli by většina kinosálu udělala to samé. Ona totiž rozhodnutí, která ve filmu padnou, a věty, které se vysloví, nejsou většinou záležitostí racionálních pochodů v mozcích hlavních postav, ale jednoznačně záležitostí pudovou. MOnika nepřemýšlí nad tím, co všechno může tím, že neodletí do Ameriky, ztratit. Zajímá ji pouze štěstí dvou malých capartů, jimž jejich vlastní matka nebyla schopna dopřát teplou večeři nebo nějaké dárky k Vánocům. A Tonda, ten je na tom podobně. Bydlí v polorozpadlém domě nedaleko továrny. Děravá střecha, odstřižená elektřina. Nevadí mu to. Pro něj je přednější fakt, že pod jednou střechou žije s tetou a mají se navzájem opravdu rádi. 
Dáša, postava Geislerové, je vskutku nešťastnou mladou ženou. Má v sobě tolik bolesti, že ani není schopná ji dostat ven. Od pohledu vypadá jako cuchta, o níž byste si ani kolo neopřeli. Módní vkus ala pouťová atrakce či vánoční stromeček. Od prvních minut vám je krajně nesympatická, pak ji začnete litovat, abyste ji se závěrečnými minutami filmu nenáviděli. Jestli Štěstí něčím není, tak je to veselý film. Ano, Polívkovi rozhovory s Liškou jsou vtipné, scény od rodinného stolu taktéž. Ale s přibývajícím časem, který skrz Slámovu práci trávíte na Mostecku, zaplavují vaši duši stejné pocity, jaké vás přikovaly k sedadlům během úvodních minut. A není to jenom tím, že jedna z postav nevyléčitelně onemocní.
Pavel Liška hraje podobnou postavu jako v Návratu idiota a nutno podotknout, že velice dobře. Dramatických poloh se zhostil takovým způsobem, že daleko předčil všechna má očekávání. Aňa Geislerová a Tatiana Vilhelmová předvádějí podle mého mínění jeden z nejlepších výkonů jejich dosavadní kariéry u filmu. A takhle bych mohl pokračovat u každého, kdo měl ve filmu trochu výraznější roli. Herecké výkony jsou zkrátka naprosto perfektní a já nemám, co bych k nim dodal. 
Štěstí Bohdana Slámy je citlivý film o životě. O obyčejných lidech, kteří žijí své obyčejné životy, mají obyčejné zaměstnání a obyčejné problémy. Jeho atmosféra je natolik silná, že pohltí každého, kdo se na něj vypraví. Jeden z nejlepších českých filmů posledních let má možná jednu jedinou pihu na kráse. Celý děj sice neubíhá nijak závratným tempem, ale závěr mi přišel přeci jen trochu víc uondanější, než by musel. Ale to je otázka vkusu. Rozhodně tu máme horkého kandidáta na největší množství skleněných sošek Lva. A na Oscara by ho mohli samozřejmě taky poslat. Viděl bych to pak docela nadějně.
21°C