Na brzké víkendové vstávání a automatický nekontrolovatelný úprk do obývajícího pokoje, jehož následkem se rodiče z devadesáti procent vzbudili, a prožívání příběhů společně s Bubíkem, Dulíkem a Kulíkem, trojící z Kačerova, zavzpomínal jsem před necelými třemi roky při koukání na Fimfárum. Říká se a radí, aby se slovem „geniální“ šetřilo, že sorta jim označovaných umělců ze všech možných koutů umění (a že si pod ním mnozí dneska představují opravdu všemožné věci) si ho vůbec nezaslouží a ze tohle přídavné jméno je na nejlepší cestě zařadit se do party nadužívaných adjektiv vedle „kultovní“ & „legendární“. U postavy Jana Wericha bych si to ale vymluvit nenechal, Jan Werich geniální prostě byl.

Jeho pohádky, které vlastně začaly vznikat náhodou a nebýt pořádného pošťouchnutí slavným výtvarníkem a animátorem Jiřím Trnkou, zůstalo by pravděpodobně jenom u jedné jediné, jsou výtečnou směsicí laskavosti, humoru, inteligence a přitažlivosti. Navíc Werichova vypravěčská poloha v sobě nese jedinečné charisma, jenž prostě a jednoduše nutí člověka naslouchat, resp. dívat se. Stejně jako v případě prvního Fimfára i u jeho druhého dílu se setkáme s druhým hlasem v podání Oty Jiráka, který opět nezklamal. Narozdíl od pěti pohádek, které nám tvůrci servírovali v roce 2002, se v pokračování setkáváme pouze se čtyřmi, nicméně je důležité připomenout, že první Fimfárum netvořily jen nová dílka, ale také osvědčená klasika (např. Lakomá Barka), kdežto druhá část byla sestavena ze zbrusu nových kousků. Na jejich tvorbě se podílel již osvědčený tým a posily v podobě zkušené dvojice Břetislav Pojar a Jan Balej.

Do kouzelného světa pohádek vás bez ohledu na věk vtáhne první „Moře, strýčku, proč je slané?“. Příběh dvou bratrů, které rozkmotří a jednoho z nich nakonec zahubí nejhorší lidská vlastnost – závist - je starý snad jak lidstvo samo, ale když do něj přidáte kouzlo a poetiku Jana Wericha, vyklube se z toho skvělý příběh s výtečnou pointou. Výborné jsou také fórky a odkazy na současný kult televizní obrazovky, které do výsledku zakomponoval tým kolem režiséra, scenáristy a výtvarníka Jana Baleje. A utíkající Luciper s kasou se vám bude vracet v myšlenkách ještě dlouho. Některé slabší povahy mladšího věku by mohly zase pronásledovat hříšné duše, které přišly do Pekla. Vlasta Pospíšilová si vzala do parády pohádku o třech sestrách a kouzelném prstenu, který si jedna z nich vrazí do sedavého ústrojí. Nádherný šperk má jedinou, ale o to větší vadu. Nedá se spravedlivě rozdělit. A tak se hrdinky rozhodnou, že připadne té, jíž se podaří svého manžela co nejvíce napálit. To, že jsou jejich manželé zároveň bratry, hraje jejich sázce jenom do karet.

Kombinace takto provázaných sourozenců vytvořila doslova třaskavou směs (je-li ovšem možné používat ve spojitosti dřevěných loutek taková slova) a „Tři sestry a prsten“ se tak jeví jako nejsilnější kus. Nejslabším článkem druhé mozaiky Werichových pohádek jsou pak následující Klimtovi „Tři hrbáči z Damašku“. Orientem a Pohádkami tisíce a jedné noci nasáklé vyprávění o třech bratrech, hrbáčích, kteří jako jediní z třinácti sourozenců přežili řádění smrtelného moru. O štěstí ale mluvit nemohli. Kvůli vzezření se jich okolí stranilo, některým byli pro smích. Když se vzepřeli, vyhostili je. A tak toulali pouští. Na kost vyprahlí se v jedné oáze rozhodli, že se rozdělí. Babekan, Syahuk a Inad se rozešli v domnění, že už se nikdy neuvidí, ale osud tomu chtěl jinak. „Hrbáči“ jsou stejně chutní jako zbytek z kuchyně slavného W, obsahují dokonce nejjasnější mravní ponaučení ze všech devíti fimfárových pohádek, ale způsob jejich vyprávění jakoby postrádá tempo. Ale lehké zklamání mizí s „Palečkem“ z dílny jednoho z otců legendárních medvědů od Kolína – Břetislava Pojara. Chlapeček z hrnečku, který byl malý vzrůstem, ale rozumem strčil všechny hravě do kapsy. Od loupežníka Franty Jizvy po Sněžného muže, milovníka miniatur.

Fimfárum 2 je stejně kouzelné jako jeho starší bráška, bohužel trpí častými neduhy „dvojek“. Jednak jsou to již zmiňovaní „Hrbáči s Damašku“ Aurela Klimta, kvůli nimž ztrácí celá kolekce na chvíli tempo, za druhé už nefunguje bezbřehé nadšení z prvního dílu, kdy měl člověk radost, že vidí pohromadě tolik kvalitní animátorské práce. Podruhé už to zkrátka není ono. Přesto se však jedná o jeden z nejlepších českých projektů v 21. století, na jehož projekci klidně nebojte vyrazit nejen s mladšími, ale i staršími ročníky vaší domácnosti, resp. okolí

LUKÁŠ FRANZ

Přidat komentář
Nick hosta:
Komentář:
Opiště kód z obrázku: