Svou „terapií“ se pokouší Lethovi dokázat, že se až příliš připodobnuje svému „Dokonalému člověku“, který nikdy nechybuje, všechno co dělá je vždy perfektní, nepřístupně se uzavírá do svých uměleckých vizí, ve kterých prestává komunikovat s realitou a stává se nesrozumitelným. Zdánlivými omezeními a nařízeními vyprovokuje Letha ke „svobodnému projevu“, který ale nakonec vyznívá přesně podle Trierova plánu.

To ješte Trier potvrzuje na závěr filmu svým vlastním sestřihem Lethem natočeného materiálu, doplněného o svuj vlastní komentář, který ovšem vkládá do úst Jorgenu Lethovi. Během filmu tak můžeme sledovat nejen tvurčí postupy Jorgena Letha, ale především typické metody Larse von Triera samotného.

Trierovou oblíbenou filmařskou metodou je hypnóza a jeho hry, pravidla a dogmata vždy slouží predevším k tomu, aby atraktivní formou dokázal v hlave diváka „legálně zobjektivnit“ své subjektivní názory. Už o dob projektu Psychomobil c. 1, kdy v roce 1996 Trier nechal skupinu herců v Kodani improvizovat na základě impulzu, které dostávali přes satelit na základě pohybu mravencu v Novém Mexiku, přes celosvětově nejznámější pravidla Dogmatu 95, osvobozující filmaře od závislosti na složité technice, až po nejnovější formálně minimalistické filmy Dogville a Manderlay, ve kterých herci reagují na „neviditelné kulisy“, se Trier vždy snaží pomocí neokoukaných formálních experimentu „pohrávat“ s diváky, kteří pak dezorientovaně snadněji přijímají režisérův názor.

V tomto případe stejným způsobem „útočí“ na Jorgena Letha, kterému se ovšem z jeho sítí daří po vetšinu filmu zdatně vymotávat. Nicméně Trier má hlavní slovo, a tak i v tomto případe film končí přesně podle jeho plánu a Lethovi nezbývá, než na konci odříkat Trierova slova, jako by se jednalo o jeho vlastní prozření.

Vizuálně nabízí Pět překážek bohatou podívanou. Film je rozdělen do třech základních rovin – v první sledujeme na „domácím videu“ Larse a Jørgena, jak debatují u televize nad filmem The Perfect Human, pojídají kaviár a formulují jednotlivé překážky. Ve druhé je dokumentárně zachycen Lethuv tvurčí postup při natáčení jednotlivých dílů filmu. Ve třetí sledujeme samotný výsledný film v konfrontaci s jeho originálem z roku 1967.

Díky Trierovým prřkážkám se vždy jedná o výtvarně a formálně jinak stylizované dílo. Lars von Trier tak poprvé vstoupil do světa dokumentárního filmu, aby prozkoumal a konfrontoval metody práce slavného dánského režiséra Jorgena Letha, kterého si na jednu stranu velmi váží a na druhou stranu ho velmi nevybíravě kritizuje. Výsledkem je zajímavý „souboj“ dvou výrazných osobností dánské kinematografie a jejich nekonvenčních tvurčích metod.

Premiéra: 8. června 2006

Přidat komentář
Nick hosta:
Komentář:
Opiště kód z obrázku: