Natáčení začalo v červenci 2004 a trvalo sedm týdnů. Lokace zahrnovaly některé z nejznámějších památek Londýna jako např. Tate Modern nebo St. Jame’s Park. Pro interiéry a exteriéry byly pak použity řady dalších lokací – Belgravia, Marylebone, Notting Hill, Chelsea, Covent Garden, Buckinghamshire.

Allen byl rád, že k filmu opět získal podporu od svých dlouholetých a důvěryhodných spolupracovníků – producentky Letty Aronsonové, koproducentky Helen Robinové, cast directorky Juliet Taylorové a střihačky Alisy Lepselterové. Další členy svého kreativního týmu si Allen vybral z těch nejlepších talentů Británie. Výzvou pro něj bylo nejen mít zcela nový realizační tým, ale také používat naprosto odlišné metody práce, než jsou v New Yorku obvyklé.

„Práce s britským štábem byla úžasnou zkušeností. Měl jsem skvělý tým; velmi přátelský, ohromně schopný a neuvěřitelně dobrý v tom, co dělali v každém oddělení. Bylo to velmi uvolněné a nenucené a každý dával do své práce hodně entusiasmu, čímž byla tato zkušenost velmi příjemná,“ říká Allen.

Role Jima Claye, vedoucího výroby, byla klíčovou v představování Londýnské krajiny Woodymu Allenovi a zároveň zásadní v tvorbě autentického londýnského filmu. Clay říká: „On je jedním z nejbystřejších režisérů, se kterými jsem kdy pracoval, do projektu je hodně zapojen a je velmi rozhodný – okamžitě věděl, jestli se nám daná lokace hodí… například v Tate Modern – jakmile jsme tam přišli, ihned to přijal, protože dokázal vidět jeho filmovou hodnotu.“

Allen hovoří stejně lichotivě i o práci s Clayem: „Jim hodně přispěl ke zrodu filmu. Spoléhal jsem se na něj, že vyřeší spoustu problémů, a na práci měl jen málo peněž. Přišel nejen s úžasnými lokacemi, ale také překrásnými scénami a ohromným řešením problémů.“

Allen spíše preferuje skutečné lokace a kde je potřeba, udělají se minimální úpravy, aby to vyhovovalo hercům. Pro dvě důležité scény musel však Clay vymyslet kreativní řešení – jednu, která se odehrává uvnitř galerie Tate Modern – galerie neumožnila natáčení ve svých interiérech; a druhou natočenou uvnitř Royal Opera House. S omezenými prostředky a pečlivě vybranou budovou skladu v eastendské části Londýna vybudoval Clay svoji vlastní verzi galerie Tate a vybavil ji speciálně vytvořenými díly.

Pro scénu v opeře vybudoval jeviště ve studiích Ealing. Allen říká o Clayovi: „Byl velmi pečlivý a nápaditý, vážně úžasný, pracuje stejně jako Santo Loquasto (Allenův vedoucí výroby v posledních 20 letech) – s velmi omezeným rozpočtem a vytváří pro mne ohromné scény.“

Match Point – Hra osudu znamenal pro Woodyho Allena premiéru v mnoha směrech. Mimo jiné i ve spolupráci s kameramanem Remi Adefarasinem a kostýmní výtvarnicí Jill Taylorovou. Adefarasin byl zaujat Allenovými režisérskými metodami a také tempem a efektivitou natáčení. O Woodym říká: „Rád se často dívá skrz objektiv, stojí blízko kamery, která točí, takže může vidět obličeje herců a nepoužívá video monitor, který podle něj zkresluje.“ Pro Allena byla práce s Adefarasinem potěšením: „On je senzační, velmi nadaný kameraman.“

Poprvé s Allenem také spolupracovala kostýmní výtvarnice Jill Taylorová, jejímž cílem bylo udržet vše tak přirozené a jednoduché, jak jen to šlo. „Nebyl to stylizovaný vzhled, chtěli jsme mít vše věrohodné a skutečné, včetně životního stylu postav.“ Posedlá přesností, prozkoumávala Jill vyšší společnost. „Hovořila jsem s mnoha lidmi o jejich oblečení, abych určila přesně věci, které nosí na jednotlivé události.“ K dokonalému stylu přispěly i návrhy herců. Například Penelope Wiltonová dodala prvky svého vlastního stylu. „Její postava je velmi vřelá a vlídná a toto se odrazilo i v jejím oblečení...“

Přidat komentář
Nick hosta:
Komentář:
Opiště kód z obrázku: