Karlík Bucket je malý chlapec z chudé rodiny, který může jenom snít o tom, jak to asi vypadá uvnitř Wonkovy továrny na čokoládu stojící vedle jejich zchátralého domku. Továrnu už patnáct let nikdo nenavštívil. Jednoho dne se však majitel, dlouho odloučený od své vlastní rodiny, rozhodne uspořádat celosvětovou soutěž. Hlavní výherce se stane dědicem jeho cukrového království. Karlík a čtyři rozmazlené děti naleznou Zlatý kupón v jedné z Wonkových čokolád a vstupují do kouzelného Wonkova světa, kde čokoládová řeka s vodopádem teče přírodou z cukrkandlu. Světa, kde pracují veverky a tým maličkých Umpa-lumpů.

Jak producenti snímku, Brad Grey a Richard Zanuck, sami říkají, měli na počátku jen velmi malou představu, do čeho se vlastně pouštějí. „Ležela před námi kniha plná potenciálu a vizuálně natolik zajímavá, že bylo již dopředu jisté, že to budou i velké filmařské orgie. Těšila nás skutečnost, že můžeme produkovat projekt v rozsahu, který by se jistě líbil i Roaldovi. Bez kompromisů, zato se srdcem,“ říká Grey. Tvůrci také požádali o pomoc Dahlovu manželku Felicity, která se od jeho smrti v roce 1990 stará o jeho literární pozůstalost. Na projektu se podílela jako výkonná producentka. „Adaptace knihy jako je Karlík, je po všech stránkách velmi náročná. Zejména kvůli tomu, že je asi jen nemnoho dětí, které nečetly předlohu. Každé malé dítě chce být Karlíkem.” Sama pak říká, že spojení Roald Dahl, Johnny Depp a Tim Burton je „ideální kombinace.” Na počátku produkce navštívil Burton Dahlův dům a prohlédl si jeho pracovnu, kde napsal většinu svých spisů. Burton byl překvapen, jak pracovna připomíná zařízení domu, ve kterém vyrůstal Karlík. Tato zkušenost se ho velmi dotkla: „Pocítil jsem, že jsme na stejné vlnové délce. Bylo až neuvěřitelné, jak si byly podobné. Sám Roald dokonce používal svázaný tuhý karton jako pracovní stůl. Nikdy jsem neměl příležitost, abych se s ním setkal, ale mám dojem, že prostřednictvím jeho díla mezi námi došlo ke spojení.”

Scénárista John August (Velká ryba) zasadil filmovou verzi do takřka pohádkového bezčasí a velmi nekonkrétního místa. „Je to příběh, který promlouvá neustále,“ domnívá se Grey. „Nezáleží na tom, zda se odehrává teď a nebo před 40 lety. Příběh, který ukazuje, jak důležité je stát při sobě a při svých blízkých či vyjádřeno biblickým zlatým pravidlem - milovat své bližní jako sám sebe – nikdy nezestárne.“ Burton a August dodali Wonkově postavě další rozměr tím, že mu v rozporu s předlohou nadělili tíživé trauma z dětství, jež si musí vyřešit se svým otcem. Ve Willyho vzpomínkách vidíme, jak příliš starostlivý Wonka Senior (filmový veterán Christopher Lee) zakazuje svému synkovi jíst sladkosti a najednou pochopíme, proč se Willyho nenaplněná touha po chuti čokolády stala jeho životní obsesí a zhmotnila se ve Wonkově cukrovém království. Felicity Dahl připouští, že „při přípravě filmu se musí knihy trochu změnit. Důležité je, aby tyto změny příběh vylepšily a ne naopak. Když si pro režii filmu vyberete někoho, jako je Tim, vědomě si vybíráte někoho ohromně tvořivého. A dáváte mu svou důvěru.”

Velkého, avšak zranitelného šéfa Willyho Wonku hraje skvělý Johnny Depp. S Burtonem už spolupracoval na filmech Střihoruký Edward, Ed Wood, Ospalá díra. „Jdu do toho. Naprosto. Počítej se mnou. O tom není pochyb,“ řekl Depp, aniž by Burton stihl dokončit větu. „Hrát Willyho Wonku je velká čest, ale když si vás proto vybere sám Tim Burton, je to čest dvojnásobná či trojnásobná.“ „Charakterní herec ve formě hlavní postavy,“ říká Burton. „To mě na něm kdysi upoutalo a právě tohle z něj dělá tak vynikajícího herce – nezajímá se o svůj mediální obraz, spíše se stává filmovou postavou a zkouší různé přístupy. Je ochoten na sebe vzít riziko. Neopakuje se. Pokaždé, když s ním pracuji, vznikne úplně jiná postava.“ Skromného Karlíka představuje Freddie Highmore. S Deppem se už setkal v Hledání Země nezemě. Burton o jeho výkonu říká: „Má v sobě velký potenciál a zároveň není falešný, čehož se dosahuje velmi těžko i zkušenému herci. Má schopnost vyvolat emoce, aniž by promluvil a nebo tak říkajíc tlačil na pilu. Tohle žádný režisér nemůže herci přikázat. Buď to v sobě máte a nebo ne.“

Ve světě Wonkovy továrny přestávají platit dosud známá kritéria. „Děti objeví svět, který mohla vymyslet jen mysl Roalda Dahla. Nyní ještě posílená o Tima Burtona,“ říká Zannuck. Tvůrci se snažili co nejvíce využít Dahlovu obrazotvornost. Tim na ni navěsil ještě množství vlastních skvělých nápadů. „Místo toho, abychom přespříliš spoléhali na modré či zelené plátno, jsme se toho co nejvíce pokusili vytvořit přímo na placu,“ vzpomíná režisér. Digitální technologie bylo použito až když už to jinak nešlo.

„Má vypadat tak dobře, že má vyzývat k ochutnání,“ řekl Tim o čokoládové řece. Přímo na placu se vyráběla směs komerčním zařízením na míchání zubní pasty. Celkově produkce vyžadovala asi 4 milióny litrů tekutiny, z čehož asi jedna pětina padla na vodopád, zbytek na 55 metrů dlouhou, od 8 do 12 metrů širokou a v některých místech až metr hlubokou řeku.

Veverky jsou podle Willyho světovými odborníky na třídění oříšků. Čtyřicet živých veverek, devatenáct týdnů výcviku, trocha práce z počítačovými efekty a scénka s maličkými tvorečky třídícími za malými stolečky skořápky je na světě. Veverky jsou velmi nepředvídatelné a zachází se s nimi velmi těžko. Trenér zvířat Mike Alexander z profesní organizace Birds & Animals Unlimited, který již s Burtonem  pracoval na Planetě opic jako cvičitel šimpanzů, říká: „Naučili jsme je, jak oříšek popadnout a dát jej do kovové misky. Přesně tohle sice ve filmu nedělají, ale jakmile pochytí princip toho, co se po nich chce, může být miska nahrazena pásovým podavačem.“ Digitálně se do výsledku zasahovalo pouze tehdy, když už to jinak nešlo „Tim chtěl, abychom použili živých veverek kdykoliv jen to bude možné,“ poznamenává supervizor zvláštních efektů Nick Davis. „Takže naším úkolem bylo udělat digitální veverky natolik realistické, aby nikdo nepoznal přechod.“

„Největší pracant show businessu“, herec Deep Roy si zahrál všechny Umpa-lumpy, které uvidíte na plátně. Po Velké rybě a Planetě opic to je už třetí spolupráce s Burtonem, kterou s radostí přijal. Každého „lumpika“ ztvárnil trochu jinak, s jinými pohyby, gesty a mimikou. Prostřednictvím metody snímání pohybu se plátno zaplnilo malými Umpa-Lumpy, čímž se z Royových etud dalo vytvořit neomezené množství jeho klonů, které pak byly zmenšeny do potřebného měřítka.

„Někteří dospělí již zapomněli, jaké je to být dítětem. Roald to nikdy nezapomněl. Ve své knize má postavy, které vám připomenou lidi z vašeho života, spolužáky ze školy, ale zároveň vás celek směřuje k hlubším mytologickým archetypům a pohádkám. Je to směska emocí, humoru, dobrodružství, které by se mohlo odehrát kdekoliv a kdykoliv – a to je také důvod, proč nás stále oslovuje.“