Til Schweiger: NABOSO je výraz, který již nemohu vidět odděleně od mého filmu. Je to něco jako můj vysněný projekt, snad i proto, že je s tím spojen také tak dlouhý příběh vzniku. Už v roce 1998 jsem v USA objevil původní scénář, a hned jsem si na něj zajistil práva. Z něj sice postupně zůstala pouze základní myšlenka, ale látka mě už nepustila. Nejdříve jsem chtěl film realizovat v USA a vystupovat pouze jako producent. Čím déle jsem se tím zabýval, o to víc jsem chtěl tento film sám režírovat a hrát hlavní roli.

Jak to pokračovalo?

Til Schweiger: Společně s Janem Preussem jsem si sedl k německému překladu. Několik let jsme na něm znovu a znovu pracovali. Od verze k verzi získával projekt celkem nový tvar. Delší čas to pak vypadalo, jakoby film nemohl být z obchodních důvodů vůbec realizován. Když byly problémy vyřešeny, přemýšlel jsem, kdo by mohl být nejlepším distributorem. Musel jsem stále znovu myslet na skvělou práci, kterou odvedla Buena Vista International u Klepání na nebeskou bránu. Spolupráce s nimi na tomto filmu byla nejlepší, jakou jsem kdy s distributorem měl a od té doby už nikdy nezažil. Jsem rád, že to opět klaplo.

Jak byste film Naboso sám popsal?

Til Schweiger: Je to film, který je důležité vidět v kině. Pro mě je to milostný film, který je plný emocí. Je také velmi veselý, bouřlivý a zábavný, to pro mě bylo důležité. Ale hluboko uvnitř, tam je Naboso milostným filmem. Je to můj nejdůležitější film od Klepání na nebeskou bránu. Nejenom proto, že na něm už tak dlouho pracuji a proto na něm neuvěřitelně visím, nebo protože jsem se na něm ve všech fázích vzniku podílel. Naboso dýchá duchem Klepání na nebeskou bránu, ale není tak pošetilý. Je to můj nejdospělejší film, který vyjadřuje všechno, o co mi v současné době jde jako filmařovi herci i jako člověku.

Ke gangsterským komediím, kterými jste se proslavil, se obracíte zády

Til Schweiger: To zcela jistě souvisí s mým osobním procesem zrání. Zestárl jsem a mezitím vidím život očima otce čtyř dětí. To lze samo vyčíst z toho, jak se změnil můj vlastní filmový vkus. Ještě stále uctívám Quentina Tarantina a Pulp Fiction považuji za nedosažitelnou metu. Ale některé věci již vidím nerad. například, když ve filmu Od soumraku do úsvitu drží pistoli dítěti u hlavy. Něco 8 takového bych teď ve filmu neudělal. Má žena mi vždy říkala: Musíš točit jiné filmy. Naboso je tímto pokusem o jiný film.

A přece jsou paralely ke Klepání na nebeskou bránu evidentní

Til Schweiger: Oba filmy vycházejí z výborné myšlenky. Je to námět s energickým a zároveň poetickým tónem. Něco takového člověk jen tak nevysype z rukávu. Vyprávím o Nickovi, zcela nezodpovědné a egoistické existenci, která se svým životem nic nedělá a vůbec se nestará o druhé lidi. Nese vinu za to, že jeho vztah k jeho rodině je dost špatný. Během filmu se tento člověk naučí přebírat odpovědnost a také vážit si vlastního života. Poznal totiž Leilu, naprosto zvláštní dívku, která je vlastně jako dítě. Vidím v ní své děti, protože je tak odzbrojující, upřímná a čistá jako andílek.

Markantní je obrovská emocionalita filmu.

Til Schweiger: Za tu dobu film znám nazpaměť. Tak dlouho jsem ho piloval, vyměňoval scény a stříhal, že jej můžu odříkat pozpátku. A přesto: pokaždé mě to vezme. Emocionálně se mě to dotýká. V některých místech se musím smát, v některých mi vyhrknou slzy. Stále znovu.

Věnoval jste film svému otci. Proč?

Til Schweiger: Dal mi rozhodující podnět pro poslední verzi scénáře. Je to akademik a nemá s filmem nic společného. Ale když četl scénář, upozornil mě na něco velmi důležitého. Tímto nápadem bylo zcela vybrat určitý prvek děje, který doposud nehrál velkou roli. Takto se z stalo dostalo na povrch to, co už vězelo uvnitř a co jsem vlastně celou dobu chtěl udělat. Milostný film o lásce, která je tak čistá, že se během celého filmu nemusí ukázat jediný polibek. Pohádka, která se dotýká diváka. Film, na který jsem velice hrdý.